Přístup V. Satirové

Virginia Satirová (1916-1988) je významnou představitelkou americké humanistické psychologie a je považována za jednu z hlavních osobností, které se podílela při tvorbě základů rodinné psychoterapie. 

Jako ředitelka Mental Research Insitute (MRI) se podílela na tvorbě prvního uceleného výcvikového programu rodinné terapie a na jeho šíření po celém světě. V roce 1972 vyšla její kniha The people making (Kniha o rodině, 1994, Práh), která byla přeložena do šestnácti jazyků a získala ocenění Americké Asociace pro rodinnou a manželskou terapii a čestný doktorát University ve Wisconsinu.

Satirová se narodila v USA jako nejstarší z pěti dětí a již jako malinká holčička si všimla neshod mezi rodiči a rozhodla se, že bude "dětským detektivem". V dětském věku vážně onemocněla a na dobu dvou let ohluchla. Tato zkušenost vedla k jejímu hlubšímu rozvoji schopnosti pozorování různých interakcí v rodině, kterou využila ve své odborné praxi s rodinami a při tvorbě komunikačního modelu rodinné terapie.

Její profesní kariéra se utvářela v období 1936 - 1988 a počátky kariéry byly velmi náročné, protože v tomto období byl svět psychoterapie výlučně zastoupen muži a hlavním terapeutickým směrem byla psychoanalýza. Zpočátku pracovala jako ostatní psychoterapeuti, výhradně s jednotlivci. Když pochopila, že je významný rodinný kontext a účast dalších členů rodinného systému, rozšířila svou terapeutickou péči také o tyto rodinné příslušníky. V roce 1951 se ve své terapeutické praxi poprvé setkala s celou rodinou a v roce 1955 již pracovala v Psychiatrickém institutu s celým rodinným systémem klienta V roce 1959 společně s J. Riskinem a D. Jansonem založila Mental Research Insitute (MRI) a otevřela první seminář rodinné terapie.

Při své práci s klienty velmi přirozeně přecházela z oblasti intrapsychické do oblasti interpersonální, ponechávala prostor pro zkoumání vnitřních konfliktů, které klienti zažívají a jejichž kořeny velmi často tkví v minulosti. Metafora Ledovce byla využita pro vytvoření terapeutického nástroje sloužící pro porozumění intrapsychickému světu každého z nás a jako cesta k naší osobnosti.

U Satirové oceňujeme její respekt k individualitě klienta a na její pohled na sebeúctu a zvyšování její úrovně, jako na jednu z nejdůležitějších rodinných funkcí, ne-li nejdůležitější. Satirová věřila v dobrotu a růstový potenciál jednotlivce. Ve své praxi si všimla, že klienti nejsou vždy v kontaktu s jejich růstovým potenciálem, i když všechny lidské bytosti mají v sobě zdroje, které potřebují k růstu.

Na základě pozorování rodinných interakcí Satirová popsala několik základních způsobů komunikace, které definovala v rámci komunikačního modelu. Poukazovala na čtyři sebezáchovné komunikační pozice, mezi které patří obviňující, usmiřujícící, superracionální, rušící pozice, které slouží k zvládnutí emočního stresu. Pátou komunikační pozicí je kongruence. Aby svým klientům předala poznání, jak lidé komunikují z pozice sebezáchovy, využila k tomu metodu Sochání. Dále popsala jednotlivé ingredience interakce.

V rámci rodinného kontextu poukazovala na rodinná pravidla, která mohou mít vliv na intrapsychické a interpersonální pozitivní i negativní dopady. V mnohých případech jsme si tato pravidla převzali ze svých původních rodin.

K integraci vnitřních zdrojů klienta používala Satirová nástroje Večírku částí a terapeutická intervence Rodinná rekonstrukce slouží jako efektivní terapeutický nástroj k reintegraci klienta v rámci historického a psychologického kontextu a nabízí pohled na sebe a na rodiče v nové perspektivě. Při exploraci získaných informací o rodině využívala nástroj Rodinné mapy.

Klíčovým momentem STST je provázet klienta v hledání pozitivních cílů, které odpovídají potřebám celistvé bytosti. Jedná se o pozitivně směřovanou změnu (transformace) na úrovni intrapsychické a interpersonální. Napomáhá lidem získat pocit jejich celistvosti a potenciálu a odhodlání k individuálnímu seberealizaci a individuálnímu růstu.

Terapeutická přesvědčení V.Satirové:

• Rodiče dělají věci tak, jak v danou chvíli nejlépe dovedou.
• Naděje je zjevnou a nedílnou součástí procesu změny.
• Naše pocity patří nám. Rodiče opakují rodinné vzorce, které dostali jako děti, a to i přesto, že jsou tyto vzorce často dysfunkční.
• Coping je projevem úrovně naší vlastní hodnoty.
• Proces je cesta a možnost změny. Obsah formuje kontext, ve kterém se změna může uskutečnit.
• Zdravý lidský vztah stojí na rovnocennosti.
• Všichni máme své vnitřní zdroje potřebné k úspěšnému "zacházení" se sebou a k růstu
• Nemůžeme změnit minulost, můžeme změnit její dopad do přítomnosti.
• Lidé se potkávají na základě podobnosti a rostou na základě rozdílnosti.
  
  

5 svobod Virginie Satirové

• Svoboda vidět a slyšet to, co je přítomno, namísto toho, co by mělo být vidět a slyšet nebo bylo či bude vidět a slyšet.
  
• Svoboda říkat to, co cítíme nebo myslíme, namísto toho, co bychom měli říkat nebo měli vidět.
• Svoboda cítit se tak, jak se cítíme, namísto toho, jak bychom se měli cítit.
• Svoboda žádat to co chceme, namísto stálého očekávání něčího povolení.
• Svoboda brát na sebe riziko, namísto toho být pořád jen v bezpečí nerozhoupané loďky.